Obvyklé nemoci ČR


Rakovina

Rakovina nebo též nádorové onemocnění je různorodá skupina chorob, jejichž společným rysem je to, že některá populace vlastních buněk organismu se vymkne kontrole a začně relativně autonomně růst, ačkoli za normálních okolností jsou buňky schopny svou mutaci detekovat a opravit, anebo se případně alespoň seberozložit apoptózou. Bujení pak může být naprosto neškodné (např. bradavice), ale také může v poměrně krátké době postiženého zahubit (např. některé nádory krve - některé leukémie). Obvykle se považuje za projev zhoubnosti (malignity) to, že nádor roste infiltrativně do okolí a je schopen se rozsévat po těle a zakládat vzdálená ložiska, tzv. metastázy; výjimku z tohoto pravidla představují maligní nádory mozku, které jen vzácně zakládají metastázy.

  1. Vznik nádorů
  2. Obecné rozdělení nádorů
  3. Projevy nádorů
  4. Prevence nádorových onemocnění
  5. Diagnostika nádorového onemocnění
  6. Terapie nádorového onemocnění

Vznik nádorů

Nádor může vzniknout v jakékoliv tkáni, ale nejčastěji vzniká v těch tkáních, kde se nejvíce množí buňky (dýchací soustava, trávicí soustava) a nebo kde jsou buňky stimulovány hormony (prostata, vaječníky, prsy).

Vliv prostředí a životního stylu

Vliv prostředí a životního stylu je patrný u většiny nádorových onemocnění. Nejvíce je prozkoumaný u nejčastějších nádorových onemocnění. Známá je např. souvislost kolorektálního karcinomu např. s nadbytečným příjmeme energie, nedostatkem pohybu nebo nízkým příjmem vlákniny ale např. i s kouřením, bronchogenního karcinomu s kouřením nebo karcinomu prsu s tím, že žena neměla děti.

Vliv věku

V dětském věku převažují nádory podmíněné vrozenou poruchou některého z opravných mechanizmů DNA, v dospělém věku je většina nádorů způsobena kombinací vlivů prostředí a životního stylu, vliv dědičnosti není tak výrazný. Zatímco u dětí převažují nádory mozku a leukémie, u dospělých má nejčastější výskyt melanom následovaný nádory tlustého střeva, plic, prsu a prostaty.

Molekulární podstata vzniku nádorů

Základem deregulace buněčné proliferace vedoucí k nekontrolovanému množení buněk je mutace DNA. Mutaci mohou způsobit různé faktory:

Obvykle se rozlišují tři skupiny zasažených genů:

Vliv dědičnosti

I když je nádorové onemocnění podmíněno většinou získanými změnami v genetickém materiálu, existují i podstatně vzácnější formy dědičné. Jedná se např. o mutaci jednoho z genů BRCA-1 nebo BRCA-2, která je zodpovědná za zvýšený familiární výskyt nádorů prsu a vaječníku, nebo o mutaci genu APC, která je zodpovědná za familiární polypózu tlustého střeva (mnohočetný výskyt polypů, tedy jakýchsi výrůstků sliznice) s téměř 100% zvratu v kolorektální karcinom).
Někdy je situace méně zřejmá, některé nádory vykazují vyšší výskyt v určitých rodinách, ale nejde o jednoduchou mendelovskou dědičnost. Pravděpodobně se jedná o kombinaci vlivu několika genů a vlivu některých rodinných zvyklostí (např. zvláštnosti kuchyně) nebo některých místních specifik (Např. byl popsán případ široké rodiny s četným výskytem nádorových onemocnění trávicí soustavy, onemocnění postihovalo i nepříbuzné členy rodiny. Při důkladném šetření se zjistilo, že jeden z postižených je zaměstnanec Českých drah a výhodně kupuje likvidované dřevěné pražce. Dřevo z pražců pak používali mimo jiné k poměrně častému grilování. ). Vliv dědičnosti slábne s věkem a pro účely anamnézy se obvykle uvažuje jako hranice mezi nádorem vzniklým bez vlivu dědičnosti věk 50 let. V praxi to tedy znamená především to, že pro individuální riziko pacienta mají význam nádory u pokrevních příbuzných vzniklé do cca. 50 let jejich věku.

Obecné rozdělení nádorů

Nádory lze dělit z několika hladisek. Základní dělení je dělení podle tkáně, ze které vycházejí.
Nádory lze dělit i podle jejich biologického chování na:

Dělení pravých nádorů na benigní a maligní pochází z chirurgie, benigní nádory jsou totiž obvykle lépe opouzdřeny a snadno se určí hranice pro jeho odstranění. Naopak maligní nádory často prorůstají do okolí a hranice chirurgického výkonu je obtížně určitelná.
Při klasifikaci nádorů se používají některé speciální pojmy:

Klasifikace nádorů ICD-O

Jde vlastně o klasifikaci podle typingu a gradingu nádoru. Každý pravý nádor je podle svého dělení histologického typu označen číselným kódem v rozsahu M-8000 až M-9999. Za kód se píše zlomek a dvojčíslí, jehož první číslice charakterizuje biologické vlastnosti (1=benigní,...), druhé číslo vyjadřuje stupeň diferenciace, tedy podobnost s původní tkání, ze které nádor vznikl; např. kód M-8900/32 označuje rhabdomyosarkom (nádor z příčně pruhované svaloviny), maligní a primární (tj. nejde o metastázu - kód 3) a středně diferencovaný (tedy kód 2).

Klasifikace TNM

Klasifikace TNM představuje staging nádorového onemocnění. Určují se tři parametry:

Staging podle TNM se provádí dvakrát. Nejprve jako diagnostický na základě nálezů získaných před léčením (TNM, cTNM) a posléze patologický získaaný vyšetřením materiálu získaného při operaci (pTNM).

Projevy nádorů

Lokální projevy

Nádor se může projevit komplikacemi v místě svého růstu, např. útlakem, bolestí, krvácením nebo poruchou funkce orgánu. Projev pak bude charakteristický podle lokalizace, příklady některých manifestací:

Terminologicky je lokálním projevem nádoru i projev z růstu metastáz.

Celkové projevy

Kromě toho, že nádor roste v místě, různou měrou ovlivňuje celkový stav organizmu. Projevují se necharakteristické příznaky jako silné noční pocení, nechutenství a úbytek hmotnosti.

Paraneoplastický syndrom

Podrobnější informace naleznete v článku Paraneoplastický syndrom. Paraneoplastický syndrom představuje všechny symptomy provázející nádorové onemocnění, které přímo nesouvisí s růstem primárního ložiska nebo se vznikem či růstem metastáz. Konkrétní paraneoplastický syndrom obvykle nesouvisí s jedním nádorem a naopak jeden nádor se může projevit různými paraneoplastickými syndromy. Přesto se některé paraneoplastické syndromy vyskytují častěji u některých konkrétních nádorů a tak se mohou stát vodítkem v diagnostice.

Posouzení zhoubnosti nádoru

K posuzování malignity nádoru jsou určující především tyto faktory:

Jednotlivé změny jsou rozdílně významné ve specifických případech a jsou základem pro tzv. grading nádorů.

Nádorové markery

Nádorové markery představují látky, které jsou produkovány nádorovými buňkami. Tyto přecházejí do tělesných tekutin (krevní sérum, moč), kde je lze prokázat (detekce je založena na přítomnosti nádorových antigenů, hormonů, enzymů etc.) Markerů lze využít i ve sledování možné recidivy. Někdy ovšem mohou nádorové buňky začít vytvářet populaci dediferenciovaných buněk bez markerů.

Prevence nádorových onemocnění

Primární prevence

Pojem primární prevence znamená zábrana kontaktu s činitelem vyvolávajícím chorobu, respektive zvyšování odolnosti organizmu proti působení tohoto činitele. Protože na vzniku nádoru se podílí řada faktorů prostředí i životního stylu, je primární prevence zaměřena na eliminaci těch faktorů, které zvyšují riziko rozvoje nádoru. Prakticky představují rizikové faktory pro rozvoj nádorů zejména kouření, nadměrné pití alkoholu, nedostatek pohybu, konzumace uzenin, nedostatek vlákniny v potravě, expozice některým chemikáliím (tzv. karcinogenům), expozice ionizujícímu záření a vrozené dispozice.
Prakticky tak představuje primární prevencí nádorového onemocnění především boj proti kouření, alkoholizmu, znečišťování životního prostředí, dostatečný pohyb a zdravá strava. Svou největší částí jde primární prevence mimo zdravotnický systém.

Sekundární prevence

Sekundární prevece znamená včasný záchyt onemocnění ve stádiu, které je léčitelné a mnohdy i vyléčitelné. Řada nádorů dokáže růst skrytě i po dobu 5-10 let do objevení se klinických obtíží (nežli pacient přijde s obtížemi k lékaři) a po značnou část této doby jsou nejen léčitelné ale často i kompletně vyléčitelné. Základem sekundární prevence je tedy aktivní vyhledávání nádorových onemocnění, nejlépe plošně v celé populaci. Problémem takového vyhledávání je jeho přínos - tedy částka vydaná za celoplošný screening musí být nižší než částka, jaká by byla vydána na léčbu pozdě zachycených nemocných. Mezi programy vyhledávání nádorových onemocnění patří zejm.:

Terciární prevence

Terciární prevence znamená předcházení dalším škodám v důsledku onemocnění nebo i terapie. V onkologii se terciární prevencí obvykle myslí další sledování pacientů po terapii s cílem včasného záchytu nového vzplanutí choroby (relaps).
Terciární prevenci má obvykle na starosti onkolog, používá se pro ni pojem dispenzární péče.

Diagnostika nádorového onemocnění

Diagnostika nádorového onemocnění je mnohdy svízelná. Pacient obvykle přichází s nespecifickými problémy a není vzácností, že prvním projevem nádoru mohou být až komplikace způsobené růstem metastáz. Lékař by proto měl pacienta důkladně klinicky vyšetřit a pátrat po tuhých útvarech (např. na kůži, v prsu, v břiše nebo v konečníku). Cennou informaci poskytne i biochemické vyšetření. Pro pátrání po nádoru se s výhodou využívají zobratovací metody - rentgen, CT, magnetická rezonance, ultrazvuk (sonografie) i metody nukleární medicíny - scinfigrafie a někdy i PET.
Konečnou diagnózu lze však postavit až na biopsii nádoru. Bioptický nález hodnotí histopatolog a kromě typu nádoru dnes vyšetří i některé molekulární charakteristiky nádoru, které lze využít i při volbě terapie.
U některých nádorů (např. mozek, ledviny) však nelze provést odběr vzorku nádoru k vyšetření. Takový nádor se pak operuje a vyšetření histopatologem je urychleně provedeno během operace.

Terapie nádorového onemocnění

V terapii nádorů se obvykle rozlišují tzv. léčebné záměry, které jsou určeny jednak typem a pokročilostí nádoru a jednak celkovým stavem nemocného:

Chirurgická léčba

Chirurgická terapie, tedy odstranění nádoru, byla po dlouhou dobu jedinou metodou léčby. I dnes platí, že největší naději na vyléčení má pacient s nádorem, který lze odoperovat. Kromě toho jsou chirurgické postupy využívány při řešení komplikací již neřešitelného nádoru. Uvádí se, že přibližné množství nádorové tkáně se kterou by se organizmus dokázal, za předpokladu, že jí uměl odlišit od zdravé tkáně, ještě sám vypořádat je jen asi 1 cm3. Převažující část pacientů však přijde k lékaři až v okamžiku, kdy je velikost nádoru již řádově větší a tim je víceméně dáno, že bez další, zejména výše uvedené chirurgické léčby, není kompletní vyléčení obvykle možné.

Chemoterapie

Chemoterapie je léčba vysokými dávkami cytostatik, látek toxických pro buňky. Předpokladem je, že nádorové buňky jsou citlivější na toxické poškození než buňky zdravé. Skutečně některé nádory lze vyléčit jen použitím chemoterapie, jiné však na chemoterapii prakticky nereagují. Principem účinku některých cytostatik je například jejich toxicita pro buňku ve fázi dělení, rozmnožování. A protože buňky nádorů jsou charakteristické mimo jiné velmi rychlým dělením, jsou proto těmito látkami zranitelnější nežli zbytek organizmu, jehož buňky se ve valné většině tak rychle jako buňky nádorové nerozmnožují.
Stejný princip vysvětluje i některé vedlejší účinky těchto léků, které postihnou pochopitelně i jiné rychleji se množící (obnovující) tkáně. Například střevní epitel, některé krevní buňky, buňky kožních adnex, pohlavní buňky. Takže se objevují průjmy, anémie, nebo leukopenie, vypadávání ochlupení, sterilita. Většina těchto nežádoucích účinků je vratná - reverzibilní, v léčbě se s nimi počítá a jejich projevy jsou zmírňovány, nebo předcházeny. Dávkování cytostatik a jejich kombinace se neustále vyvíjejí a zpřesňují, tak aby se dosáhlo co největšího efektu na nádorové buňky a přitom se udrženy nežádoucí účinky snesitelné a poškození organizmu pokud lze zanedbatelné.
Důležité je někdy i správné načasování léčby. Například po odstranění některých typů nádoru prsu se případné zbylé mikrometastázy, jejichž růst byl po dobu existence hlavního nádoru suprimován (utlumen) do několika týdnů "probudí" a počnou růst. Po několika dalších týdnech se jejich růst opět utlumí a tím i citlivost na léčbu cytostatiky. V té době je tedy ve vhodných případech velmi důležité včas podat léčbu cytostatiky.

Radioterapie

Radioterapie je léčba ionizujícím zářením. Energie záření se předává do nádoru a nádor je tím poškozován. Opět se předpokládá, že nádorové buňky jsou citlivější k poškození a opět je nejčastější příčinou zranitelnost dělící se buňky zářením. Kromě toho lze záření aplikovat více či méně cíleně (například ozařování z mnoha směrů, kdy největší dávku záření absorbuje nádorová tkáň třeba i hluboko uložená). Jako zdroje záření se používají nejčastěji radionuklidy, vzácněji též lineární urychlovače. Radioterapii můžeme rozdělit na:

Termoterapie

Mikrovlnná termoterapie je léčebná metoda založená na likvidaci nádorové tkáně pomocí tepla. Je kombinovatelná s radioterapíí.

Imunoterapie

Imunoterapie je metoda využívající poznatku, že tělo může alespoň někdy reagovat prostřednictvím vlastního imunitního systému proti nádoru. V praxi se používá např. stimulace imunitního systému pacienta po odstranění nádoru močového měchýře tím, že se mu na určitou dobu do močového měchýře „nalijí“ BCG (bakterie používané jako očkovací látka proti tuberkulóze).

Hormonální terapie

Některé nádory, zejména nádory prsu, nebo prostaty, mohou být ve svém růstu nebo dokonce přežití závislé na přítomnosti určitých hormonů. Podání látek působících proti těmto hormonům nebo zabránění tvorbě těchto hormonů (například odstraněním tkáně, ve které se příslušné hormony tvoří) tak mnohdy dojde ke zpomalení nebo zástavě růstu nádoru a někdy i k jeho zmenšování. Používá se i kombinace obou výše uvedených principů.

Biologická terapie

Na růstu nádoru se podílí více faktorů. Kromě růstu samotných nádorových buněk je důležité i např. vrůstání cév do nádoru. Ovlivnění procesů regulovaných tzv. lokálními hormony je podstatou biologické terapie. V praxi se používá dvou přístupů. Buď se podá látka, která zasahuje uvnitř buněk do signalizačních drah, nebo se podá látka blokující určitý receptor na povrchu buňky (obvykle protilátka).

Podpůrná terapie

Kromě řešení vlastního nádorového onemocnění hraje důležitou roli v onkologii i péče o komplikace nemoci a o psychiku pacienta. Podpůrná péče zahrnuje zejména:

Alternativní medicína

Vzhledem k časté špatné prognóze onkologických onemocnění se pacienti někdy obracejí k alternativní medicíně. Některé postupy nemocným neublíží, naopak mohou působit jako psychoterapeutická podpora (např. akupunktura nabo aromaterapie), jindy však může dojít k ohrožení pacienta buď přímo (různé drastické diety bez racionálního podkladu, odmítání onkologické terapie) nebo nepřímo (bylinné preparáty s nepředvídatelnými interakcemi s cytostatiky).

Homeopatie

Kapitolou samou pro sebe je použití homeopatie, především pro její masovou rozšířenost. Lze najít velké množství odborně se tvářících článků prokazujících prospěšnost homeopatie jako doplňku ke standardní onkologické léčbě, nicméně v databázi PubMed lze nalézt (duben 2008) jen takové články, které buď jen popisují použití homeopatie, nebo konstatují, že přínos homeopatie je jen psychoterapeutický. Někteří homeopaté prezentují úspěšné kazuistiky, což je ovšem podle pravidel EBM jako důkaz téměř bezcenná informace.


Tento článek byl převzat z Wikipedia.org


Úvod   Informace   Zdraví  Volný čas   Návody